OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dalšími z početné řady vyznavačů léty prověřených hudebních postupů jsou američtí hardcoristé WALLS OF JERICHO. Zajímavou skutečností jejich existence je fakt, že za mikrofonem nestojí potetovaný vztekloun, ale příslušnice něžného pohlaví. Ačkoliv s tím něžným pohlavím bych byl opatrnější, protože jakmile Candace poprvé spustí stavidla svých hlasivek, jdou podobné myšlenky ihned do háje. WALLS OF JERICHO patří ke známým pojmům a i v Evropě se těší poměrně široké oblibě. Klasická forma hardcore se totiž ještě zdaleka nemá k odchodu do důchodu a kapel hrajících nekomplikovanou kytarovou řezničinu jakoby v poslední době spíše přibývalo.
Nenecháte-li se hned na začátku odradit nevzhledně vypadajícím obalem, dočkáte se kvalitně odvedené práce v oboru klasické hoblovačky. Je pravdou, že od doby, kdy jsme si na své džísky sháněli odznáčky s logem „Reign In Blood“ jsou už jaksi v nenávratnu, ale pokud stále nepohrdnete solidně zpracovanou x-tou variací na toto téma, pocit spokojenosti se musí dostavit. Samozřejmě, že v muzice WALLS OF JERICHO zní hlavně ozvěny klasických hc kapel jakou například SICK OF IT ALL, čili tu máme v podstatě thrash metal bez kytarových sól.
Asi nemá cenu neustále zdůrazňovat, že síla takovéto muziky se naplno projevuje hlavně v koncertním provedení. Někde v malém klubíku, kde je kontakt mezi kapelou a její fanoušky bezprostřední, se podobně nasraná produkce předvádí nejlépe. Pustíte-li si však předtím tuto desku, tak i ta má dostatek ostrých nábojů na to, aby vám rozstřílela váš příbytek. Mezi její hlavní devízy kromě kvalitního „hoblingu“ patří hlavně výtečný zvuk a pro mě kupodivu velmi solidní křik pěvule, který více než rozzuřenou ženskou připomene vzteklého chlapíka s vyšším hlasem. Svojí práci si solidně zvládá i rytmika a ač z mých slov vyplývá, že WALLS OF JERICHO hrají v podstatě jednoduchou a přímočarou muziku, je jasné, že k její atraktivitě nestačí jen udržet rytmus a zahrát pár ohraných riffů. Chce to mít i něco navíc a to, myslím, tahle kapela určitě má.
Nehledávate-li neustálou společnost různých hudebních badatelů, hračiček a vizionářů, určitě by vám tihle staromilci mohli přijít vhod. Pro mě WALLS OF JERICHO představují ideální možnost, jak si vypláchnout mozek poctivou hudební flákotou.
Nic nové pod sluncem, přesto velmi slušný old school HC/metal standard.
7 / 10
Aaron Ruby
- basa
Alexei Rodriguez
- bicí
Candace Kucsulain
- vokály
Chris Rawson
- kytara
Mike Hasty
- kytara
1. All Hail The Dead
2. There's No I In Fuck You
3. Little Piece Of Me
4. Another Anthem For The Hopeless
5. Revival Never Goes Out oO Style
6. Day And A Thousand Years
7. Through The Eyes Of A Dreamer
8. 1:43 Am
9. Jaded
10. Thanks For The Memories
11. More Life In The Monitors
12. Fixing Broken Hearts
13. To Be Continued...
With Devils Amongst Us All (2006)
All Hail The Dead (2004)
The Bound Feed The Gagged (2000)
A Day And A Thousand Years (MCD) (1999)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Truskill Records / Roadrunner
Stopáž: 35:05
Produkce: Mike Hasty
Studio: Cloud City Studios, Redford, Michigan (USA)
-bez slovního hodnocení-
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.