INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dalšími z početné řady vyznavačů léty prověřených hudebních postupů jsou američtí hardcoristé WALLS OF JERICHO. Zajímavou skutečností jejich existence je fakt, že za mikrofonem nestojí potetovaný vztekloun, ale příslušnice něžného pohlaví. Ačkoliv s tím něžným pohlavím bych byl opatrnější, protože jakmile Candace poprvé spustí stavidla svých hlasivek, jdou podobné myšlenky ihned do háje. WALLS OF JERICHO patří ke známým pojmům a i v Evropě se těší poměrně široké oblibě. Klasická forma hardcore se totiž ještě zdaleka nemá k odchodu do důchodu a kapel hrajících nekomplikovanou kytarovou řezničinu jakoby v poslední době spíše přibývalo.
Nenecháte-li se hned na začátku odradit nevzhledně vypadajícím obalem, dočkáte se kvalitně odvedené práce v oboru klasické hoblovačky. Je pravdou, že od doby, kdy jsme si na své džísky sháněli odznáčky s logem „Reign In Blood“ jsou už jaksi v nenávratnu, ale pokud stále nepohrdnete solidně zpracovanou x-tou variací na toto téma, pocit spokojenosti se musí dostavit. Samozřejmě, že v muzice WALLS OF JERICHO zní hlavně ozvěny klasických hc kapel jakou například SICK OF IT ALL, čili tu máme v podstatě thrash metal bez kytarových sól.
Asi nemá cenu neustále zdůrazňovat, že síla takovéto muziky se naplno projevuje hlavně v koncertním provedení. Někde v malém klubíku, kde je kontakt mezi kapelou a její fanoušky bezprostřední, se podobně nasraná produkce předvádí nejlépe. Pustíte-li si však předtím tuto desku, tak i ta má dostatek ostrých nábojů na to, aby vám rozstřílela váš příbytek. Mezi její hlavní devízy kromě kvalitního „hoblingu“ patří hlavně výtečný zvuk a pro mě kupodivu velmi solidní křik pěvule, který více než rozzuřenou ženskou připomene vzteklého chlapíka s vyšším hlasem. Svojí práci si solidně zvládá i rytmika a ač z mých slov vyplývá, že WALLS OF JERICHO hrají v podstatě jednoduchou a přímočarou muziku, je jasné, že k její atraktivitě nestačí jen udržet rytmus a zahrát pár ohraných riffů. Chce to mít i něco navíc a to, myslím, tahle kapela určitě má.
Nehledávate-li neustálou společnost různých hudebních badatelů, hračiček a vizionářů, určitě by vám tihle staromilci mohli přijít vhod. Pro mě WALLS OF JERICHO představují ideální možnost, jak si vypláchnout mozek poctivou hudební flákotou.
Nic nové pod sluncem, přesto velmi slušný old school HC/metal standard.
7 / 10
Aaron Ruby
- basa
Alexei Rodriguez
- bicí
Candace Kucsulain
- vokály
Chris Rawson
- kytara
Mike Hasty
- kytara
1. All Hail The Dead
2. There's No I In Fuck You
3. Little Piece Of Me
4. Another Anthem For The Hopeless
5. Revival Never Goes Out oO Style
6. Day And A Thousand Years
7. Through The Eyes Of A Dreamer
8. 1:43 Am
9. Jaded
10. Thanks For The Memories
11. More Life In The Monitors
12. Fixing Broken Hearts
13. To Be Continued...
With Devils Amongst Us All (2006)
All Hail The Dead (2004)
The Bound Feed The Gagged (2000)
A Day And A Thousand Years (MCD) (1999)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Truskill Records / Roadrunner
Stopáž: 35:05
Produkce: Mike Hasty
Studio: Cloud City Studios, Redford, Michigan (USA)
Moje první střetnutí s Walls of Jericho...
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.